OLEJOTISK

Olejotisk (olejový tisk, anglicky oilprint, německy Öldruck) patří mezi techniky ušlechtilých fotografických tisků založených na užití chromované želatiny. Tuto techniku vynalezl G. E. H. Rawlins v roce 1904. Název procesu je odvozen od toho, že barvení obrazu se provádí mastnou olejovou barvou. Využívá citlivosti dvojchromanových solí ke světlu a utvrzování želatiny produkty fotolytického rozkladu těchto solí. Stejného základu je využíváno v celé skupině ušlechtilých tisků – uhlotisku, bromolejotisku a gumotisku, který používá arabskou gumu. V době rozmachu olejotisku a bromolejotisku vyvrcholil secesní piktorialismus a fotografický impresionismus. Ze všech ušlechtilých tisků umožňuje olejotisk nejvýraznější ovlivnění výsledku a také dává nejvíce možností k dosažení výsledku ovlivněného představami autora pomocí mechanických zásahů při nanášení barvy. Olejotisk dobře poznáme podle tahů a stop štětin štětce. Protože želatinový reliéf rychle schne a nanášení barvy se musí provádět rychle, nebývají olejotisky větší než 30 x 24 cm (větší obrazy neumožňují dokonalé propracování, protože reliéf při nanášení barvy rychle vysychá).
Umělecké možnosti olejotisku a možnost vlastního tvůrčího přístupu lákaly mnoho fotografů, takže olejotisk se stal po roce 1907 nejužívanější technikou ušlechtilých fotografických tisků.
Čtěte dále …OLEJOTISK

VAN DYKE

Sépiový tisk – Principem patří do kopírovacích procesů založených na citlivosti železitých solí ke světlu. Zcitlivovací roztok obsahuje citran železitoamonný, dusičnan stříbrný a kyselinu vinnou. Základní princip popsal již John Hershel v souvislosti s Argentotypií, Kyanotypií a Chrysotypií v roce 1842 … Čtěte dále …VAN DYKE